Antonie Denygrová

operní pěvkyně, hlasová pedagožka

* 27.11.1934 v Hronově, + 21.3.2019 v Praze

Prošla soukromým školením v Hradci Králové u renomované profesorky Marie Jakoubkové (ta vyučila skvěle tenoristu Viléma Přibyla), Kamily Ungrové, na HAMU v Praze absolvovala u přední české sopranistky zlaté éry české opery Ludmily Červinkové.

Na konci šedesátých let spolupracovala se soukromou školou manželů Linkových, (jako i Alfred Hampel, Věra Soukupová i Václav Zítek). Paní Mustanová-Linková byla hlasovou poradkyní Antonie Denygrové. Zpětně vzato, nelze se divit, že soukromé pěvecké školy, fungující u nás bez problémů i za socialismu, byly tolik úspěšné. Ony žily svými žáky od rána do večera. Za zmínění stojí, jak dotčeně se řešila tehdy u Linků bizarní historka, kdy manželka tenoristy si šla stěžovat paní Denygrové, že její manžel vedle ní zvukově v oratoriu zaniká, zda by nemohla ubrat na hlasové intenzitě… A paní Mustanová se zlobila a žákům vykládala se svou typickou vařečkou v ruce: „Ať se naučí zpívat do rezonance, když není slyšet, přece ona Antonie nebude kvůli němu nenosná v prostoru...“

První angažmá nastoupila v r. 1965 v brněnské opeře, v její tehdy historicky nejslavnější éře. V Brně působila oborově podobná, znamenitá Hana Svobodová-Janků, již zmíněný špičkový český tenorista Vilém Přibyl, ale rovněž výborní Vladimír Krejčík a Jiří Olejníček či barytonista René Tuček. Veliké brněnské období!

Zde také nastudovala své první velké role (Kleopatra v opeře G. F. Händla Julius Caesar, Julie v Jakobínovi, Vendulka v Hubičce aj.).

V letech 1967-73 odešla do německého Landestheater Dessau, kde jako sólistka slavila úspěchy coby Agáta v Čarostřelci, Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi i ve Wagnerově Tannhäuserovi. Byla skvělou Donnou Annou i Fiordiligi, Pucciniho Toscou nebo Giorgiettou v jeho aktovce Plášť.

Kromě řady dalších operních postav nelze zapomenout ani na její v němčině nastudovanou Rusalku, s níž pak hostovala též v Lipsku a ve Státní opeře v Berlíně.

Z Dessau přešla v září 1973 do Národního divadla v Praze. Nový ředitel Přemysl Kočí započal s usilovným hledáním nových mladých talentů, neboť generace zlaté éry v Praze na počátku sedmdesátých letech již pomalu, ale jistě trochu pohasínala. Byl to tehdy velký problém, neboť generaci řady velkých osobností poválečné zlaté éry tvořili takřka vrstevníci. Tím náhle, ve stejné době, nastávala potřeba generační proměny většího počtu sólistů, ale zejména sólistek – sopranistek, kde mládí je hřivnou, kterou nelze ničím nahradit. Po šťastném objevu talentu Gabriely Beňačkové i Daniely Šounové, patřila ke Kočího značné devize právě Antonie Denygrová, která vynikala tmavší, mladodramatickou barvou, velmi slibnou i pro dramatický sopránový obor.

Zde zahájila svoji dlouhou uměleckou kariéru, když již předtím zde více než rok hostovala (Amelie v Maškarním plesu, Amelie Grimaldy v opeře Simon Boccanegra, Elsa z Brabantu v Lohengrinovi a opět Rusalka). Dále vynikla především v roli Janáčkovy Káti Kabanové, Lízy v Pikové dámě, Královny v Novákově Karlštejnu, Sophii v Cikkerově Hře o lásce a smrti, v rolích Dvořákovy Kněžny v Rusalce i v Čertovi a Káče, Senty v Bludném Holanďanovi nebo i jako Smetanova Vendulka, Krasava a Ludmila.

Spolupracuje s gramofonovými firmami a rozhlasem (zde je třeba připomenout zvláště nahrávky árií z Boitovy opery Mefistofeles nebo Straussovy Salome). Je vynikající koncertní pěvkyní a jak ve své umělecké kariéře, tak v profesi pedagogické je velkou osobností, důslednou, ale nesmírně lidskou. Vyučuje zpěv na pražské konzervatoři. za zmínku určitě stojí její úzká spolupráce s přední českou sopranistkou Dagmar Peckovou.

Po rozdělení pražských operních scén v r. 1991 zůstala v angažmá Státní opery Praha, kde opět vytvořila řadu závažných rolí (Ghita v Zemlinského Infantčiných narozeninách, Janáčkova Kostelnička, Marja v opeře H. Krásy Zásnuby ve snu nebo Herodias ve Straussově Salome).

V roce 1995 hostovala v roli Kabanichy v opeře Nancy, o rok později se představila v téže Janáčkově postavě na festivalu ve Wellingtonu na Novém Zélandu.